Níže popisuji jen situaci, které jsem byl očitým svědkem nedávno ve zdravotním středisku.  A která na mne silně zapůsobila…

Děvčátko malé, snad čtyři roky,

cupitá statečně štěněcími kroky.

Vlásky plavé, očka jak chrpy květ,

již brzy vyroste, již jí bude pět.

Vedle ní stařec o berlích krok sun krok,

jde pomalu, pomalu,co krok snad rok.

Hlava schýlená, šedivé na ní chmýří,

pohled trpícího kdesi na pranýři.

Starý pán se zastavil a dýchá ztěžka,

děvčátko se směje, nic nezamešká.

Kmet odložil berle, drží se zábradlí,

buclaté ručky berle popadly.

Stařec sípá, po schodech se plazí,

berle za ním v ručkách jak sluhové nazí.

Děvčátko berle statečně nese,

stařec vysílen se na mezaninu třese.

V chvějící se dlani náhle ručka byla,

dědovi svému ruku pohladila.

Viděl jsem slzy v očích kmeta,

bolest a lásku a strasti světa.

Krása a mládí a bolest a věk,

láska a štěstí a smutek a vděk.

Viděl jsem začátek i konec života.

Krásné je dětství, krutá je samota.